Jdi na obsah Jdi na menu
 


HORNINY MAGMATICKÉ


Principy systému vyvřelých hornin

 Nejčastěji používanou klasifikací magmatických hornin je postup podle Streckeisenovy komise IUGS, který je mezinárodně uznáván. Minerály se zařadí do skupin, které odpovídají vrcholům Q-A-P-F klasifikačnímu diagramu


Q = křemen + ostatní formy SiO2

P = plagioklasy (An5 –100) + skapolit

A = alkalické živce (K-živec + albit Ab0-5)

F = foidy (zástupci živců)

M = mafické minerály (včetně muskovitu)

Je-li M větší než 90 %, jde o ultramafickou horninu.


Ultramafické horniny se zobrazují v trojúhelníkových diagramech s vrcholy Ol-Cpx-Opx nebo jiných, např. s vrcholem Hbl (hornblenda), ostatní horniny jsou uvedeny ve zdvojeném diagramu.

Pro terénní práce a předběžná zařazení byla komisí doporučena zjednodušená klasifikace. Použití zjednodušené klasifikace je nomenklatoricky charakterizováno koncovkou – oid, -oidy. Tak místo názvu granit se podle detailnější klasifikace používá název granitoid, místo gabro gabroid apod.

Jestliže hornina obsahuje méně tmavých minerálů označí se jako leuko-, hornina s vyšším podílem než je stanoveno pak předponou mela-.

Ve výlevných horninách bývá přítomno sklo, proto je diagram kombinován s klasifikací založenou na chemickém složení (Le Bass 1986), poměru hmotnostních % SiO2 a Na2O +K2O

Přesnější zařazení hlubinné horniny (a také mnoha hornin žilných a výlevných, jejichž modální nerostné složení je zjistitelné) umožňují podrobnější tabulky, publikované např. v učebních textech M. Gregerové (1994).

Účelem studia staveb vyvřelých hornin není jen popis a pojmenování horniny, ale hlavně řešení jejího vzniku a vývoje.


U vyvřelých hornin se rozlišují:

a) podle uspořádání (orientace) minerálů: stavba (textura) všesměrně zrnitá a stavba lineární a plošně paralelní. Dále stavba fluidální (proudová), kulovitá (orbikulární) a polštářová

b) podle vyplnění prostoru: stavba kompaktní a pórovitá (vesikulární) k níž patří např. pěnitá, mandlovitá (amygdaloidní) a miarolitová.

 

Struktury jsou:

a) stejnosměrně zrnité:

 podle velikosti zrna: velkozrnné, velmi hrubozrnné, hrubozrnné, středně zrnité, drobnozrnné, jemnozrnné, velmi jemnozrnné a celistvé

 podle omezení minerálů: automorfní, hypautomorfní, xenomorfní, ofitická, poikilitická, intersertální, granitická (tmavé minerály jsou více automorfní než světlé), gabrová (plagioklas má vyšší stupeň automorfie než tmavé minerály), grafická (písmenková), koronitová

b) porfyrické struktury se dělí podle uspořádání základní hmoty: radiálně paprsčitá, sferolitová, trachytová, nefelinitová, pilotaxitová

c) podle podílu skla: holokrystalická, hypokrystalická, hyalinní (sklovitá), intersertální, obdobná ofitické, ale mezi listovitými plagioklasy je sklo, je-li převládající, označuje se stavba jako hyalopilitová.

 

Vzájemné vztahy jednotlivých skupin magmatických hornin hlubinných, žilných a výlevných na základě chemismu obsahu křemene a alkalických kovů a minerálního složení vyjadřuje u nás běžně používaná tabulka Hejtmanova; z níž lze odvodit i další zákonitosti (např. vztah leukokratních a melanokratních horninových typů).

 

Magma a jeho vlastnosti

Magma je suspenzí pevných částic v kapalném roztoku za vysokých teplot. Pro posouzení možností jeho vzniku a vývoje v magmatickém rezervoáru („krbu“), během pronikání k povrchu a tuhnutí má zásadní význam zjištění jeho základních vlastností:

Přehled vyvřelých hornin (podle Hejtmana 1979)

 

PŘESYCENÉ

povaha plagioklasů

albit

oligoklas až andezín

labradorit, bytownit, anortit

Přítomny jen foidy nebo melilit

Světlé minerály jen do 10 %

 

zastoupení živců

albitické živce

K-živce plagioklas

plagioklas

K-živec

jen plagioklas

plagioklas

K-živec

jen plagioklas

 

 

 

 

 

 

 

 

Horniny s podstatným množstvím křemene

 

 

ALKALICKÝ GRANIT

 

 

GRANIT

 

 

GRANO-DIORIT

 

 

 

 

KŘEMENNÝ DIORIT

 

 

GRANO-GABRO

 

 

KŘEMENNÉ GABRO

hlubinné

NASYCENÉ

(ADAMELLIT)

 

 

 

žulový porfyr žulový aplit a pegmatit

grano-

dioritový porfyrit

křemenný dioritový porfyrit

 

 

 

 

žilné

alkalický ryolit, kvarckerato-

fyr

ryolit kvarcporfyr

ryodacit

dacit

(křemenný porfyrit)

 

 

 

výlev-né

 

 

 

 

Horniny bez křemene nebo s jeho podružným množstvím

 

ALKALICKÝ SYENIT

 

SYENIT

 

 

 

SYENO-DIORIT

 

DIORIT

 

SYENO-

GABRO

 

GABRO

ANORTOZIT

PERIDOTIT

PYROXE-NIT

HORN-BLENDIT

 

Hlubin-né

(MONZONIT)

 

syenitový porfyr mineta

 

dioritový porfyrit, kersantit, spessartit

 

gabrový porfyrit

žilné

alkalický trachyt (keratofyr)

trachyt (bezkřemenný porfyr)

trachy-

andezit

andezit (porfyrit)

trachybazalt

BAZALT,

augitit, limburgit

komatiit

mejmečit

výlev-né

 

 

Horniny s podružným množstvím foidů

 

ALKALICKÝ SYENIT S NEFELÍNEM

 

SYENIT S NEFELÍNEM

 

 

DIORIT

S NEFELÍNEM

 

SYENO-GABRO

S NEFELÍNEM

 

GABRO

S NEFELÍNEM

 

hlubinné

alkalický trachyt s nefelinem

trachyt s nefelinem

 

andezit s nefelinem

 

 

sodalitový leucitový trachyt

 

výlev-né

NENASYCENÉ

 

 

 

 

Horniny s podstatným množstvím foidů

 

NEFELÍ-NICKÝ SYENIT

 

 

 

 

 

ESSEXIT

 

 

THERALIT

URTIT

IJOLIT

MELTEI-GIT

KARBO-NATIT

 

hlubinné

nefelinský syenitový pegmatit

 

 

 

 

 

tinguait. gauteit

polzenit, alnöit

 

žilné

 

 

fonolit

 

 

 

 

těšinit, tefrit (bez olivínu)

bazanit

(s olivínem)

nefelinit, leucitit, melilitit, větš. s olivínem

 

výlev-né

 

 

alkalické

kyselé

intermediální

bazické

ultrabazické

 

 

 

 

> 65

65 - 52

52 - 44

 

44 > % SiO2

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1. Složení magmatu je velmi rozmanité, nejčastěji jde o taveninu silikátovou, popřípadě karbonátovou (či karbonáto-silikátovou) nebo sulfidovou. V každém případě kromě již vykrystalizovaných (případně pohlcených) pevných fází obsahuje i fluidní (těkavé složky), které se z něho při tuhnutí z velké části uvolňují. Převážně tomuto procesu vděčí Země za vznik hydrosféry a atmosféry. Součástí těkavých složek je hlavně voda (čerstvé vulkanické sklo může obsahovat až 10 % H2O), fluor, chlor, sirné sloučeniny, bór a další.

 

2. Teplota magmatu je měřena přímo v lávových jezerech a nepřímo odvozována z kapalných a plynných uzavřenin a dalších vlastností horninotvorných minerálů. Většinou u hlubinných a výlevných hornin se jedná o teploty pod 1200 °C, výjimečně až o 1 350 °C. Při povrchu lávy je v důsledku reakcí se vzdušným kyslíkem teplota vyšší, pak se v důsledku ochladnutí směrem do hloubky rychle zvyšuje. I bazické magma může však ještě při teplotách pod 900 °C pohyblivé.

 

3. Viskozita (vazkost) magmatu odpovídá vnitřnímu tření, čím je větší, tím vyšší je viskozita. Závisí na složení a teplotě, klesá s postupným ochlazováním a únikem těkavých látek. Viskozita ovlivňuje tvar magmatických těles (bazaltové lávy tvoří zpravidla příkrovy, ryolitové spíše kupy, obr. 5.1., 5.2.) i krystalizaci (při rychlém růstu viskozity vznikají často kostrovité krystaly).

 

4. Krystalizace magmatu vychází z poznatků o postupu krystalizace magmatu při tuhnutí lávy a z experimentálních studií krystalizace umělých tavenin. Magma tvoří soustavu tvořenou jednak fázemi (F), jednak složkami (S). Fáze je fyzikálně odlišná a mechanicky oddělitelná část soustavy. Fáze mohou být v pevném, kapalném nebo plynném stavu. Příkladem je voda, led a vodní pára. Složka (S) je součást systému chemicky definovatelná, při čemž složky tvoří nejmenší počet chemických sloučenin z nichž je možné vytvořit všechny fáze systému. Např. v systému voda, led a vodní pára stačí jediná složka H2O. Stupeň volnosti (V) je počet podmínek (teplota a tlak), které je možné měnit, aniž by se porušily rovnovážné vztahy v systému (soustavě). Ku příkladu voda může v poměrně širokém rozmezí teploty a tlaku existovat jako stabilní bez toho, že by se vypařovala nebo naopak utuhla. Jakmile je však dána určitá teplota, např. 0 °C je určen i tlak (1,0132.104 barů). Jakmile by se tento tlak změnil, voda by se vypařila nebo utuhla. Je to monovariantní soustava, která má pouze jeden stupeň volnosti. Jestliže mají vedle sebe existovat všechny tři fáze v rovnováze pak jsou teplota i tlak určeny (t = 0,0075 °C, tlak = 6,0928.101 barů) a soustava je invariantní. Tyto vztahy vyjadřuje tzv. Gibbsovo fázové pravidlo, které pro přírodní systémy má v důsledku změn teploty a tlaku formu F = Z, a počet fází se rovná počtu složek. Je to tzv. mineralogické fázové pravidlo, podle něhož může v hornině existovat v rovnovážném vztahu tolik minerálů, kolik má hornina složek.

Příkladem aplikace mineralogického fázového pravidla na jednosložkovou soustavu SiO2, může být diagram stability jednotlivých fází SiO2 v podmínkách teploty a tlaku

Vícesložkové soustavy se označují jako krystalizační či reakční schéma.

Eutektické krystalizační schéma platí pro soustavy jejichž složky netvoří směsné krystaly a vznikající krystaly nereagují se zbývající taveninou.

Příkladem je binární systém titanitu a anortitu. Poloha bodu A odpovídá tekuté fázi, tavenině, tvořené z 80 % z anortitu a z 20 % titanitu. Příměs titanitu snižuje bod tuhnutí anortitu na 1 490 0C (ve srovnání s bodem tuhnutí anortitu 1 550 0C) bod H. Krystalizace anortitu způsobuje obohacení zbytkové taveniny o titanit, při čemž se složení taveniny posouvá doleva diagramu a bod krystalizace dále snižuje až do bodu E (tzv. eutektický bod), kdy s z taveniny začnou krystalovat obě fáze. Horizontální linie procházející tímto bodem ukazuje podmínky za nichž existují jen pevné fáze a nazývá se proto solidus. Jestliže je obsah titanitu vyšší než odpovídá eutektickému složení začne krystalovat z taveniny titanit (bod K) až do dosažení eutektika, kdy vykrystalují obě složky.

Diskontinuitní reakční schéma vyjadřuje poměry v soustavě s nespojitelnou krystalizací některých minerálů a tzv. ingogruentním bodem tavení. Minerál, který vykrystaloval při vyšší teplotě se při změně podmínek dostává do nerovnovážného vztahu k tavenině, rozpouští se za vzniku jiného minerálu (fáze) od stabilního za daných podmínek.

V binární soustavě K-živec – křemen (K Al Si3O8 – SiO2). V tavenině složení K-živce při chladnutí nejprve krystaluje leucit a tavenina se obohacuje o SiO2 až do bodu C, kde je stabilní tavenina, leucit a K-živec při stálé teplotě. Bod C je preitektickým (tj. reakčním) a nikoli eutektickým bodem. Při chladnutí jakékoliv taveniny složení mezi leucitem a K-živcem bude výsledkem jejich směsi. V bodě C nastávají reakce mezi leucitem a taveninou a vzniká K-živec, z taveniny v rozmezí bodů D a C bude obdobně vznikat směs K-živce a křemene. Pokud po skončení peritektické reakce zbývá ještě tavenina, krystaluje při poklesu teploty K-živec a složení taveniny se posouvá až k bodu E. Tehdy dosáhne eutektika a krystaluje K-živec a tridimit. Z diagramu vyplývá, že leucit nemůže existovat v rovnováze s jakoukoliv formou křemene.

Kontinuitní reakční schéma platí v systémech v nichž krystalizující minerál není nahrazován jiným, ale kontinuitně se mění jeho složení. Vznikají minerály složené ze dvou nebo i více izomorfně se zastupujících složek.

Příkladem je binární soustava albit – anortit Na Al Si3O8 – CA Al2 Si2O8. Soustava, která složením odpovídá bodu A, obsahuje za dané teploty taveninu složení B a složení krystalů odpovídá bodu C. Při chladnutí taveniny D se v bodě E vylučují krystaly složení F. Složení taveniny se obohacuje o albitovou složku. Tavenina složení G nemůže existovat v rovnováze s krystaly F, které se vyloučily dříve a tavenina G je pouze v rovnováze s krystaly složení H, tavenina J s krystaly K atd. Tavenina reaguje se všemi dříve vyloučenými krystaly a kontinuitně mění jejich složení. Se změnou taveniny od bodu E k J se kontinuitně mění složení všech krystalů bodu F do K. Zbytek taveniny D se spotřebuje tehdy, když složení krystalů v bodu K odpovídá složení výchozí taveniny D. V případě, že krystalizace probíhá v důsledku změny podmínek velmi rychle, krystaly se nestačí přizpůsobit a mají zonální stavbu.

V přírodním systému (magma) probíhá krystalizace složitě za spoluúčasti všech těchto principů krystalizace, přičemž rozhodující význam má kontinuitní a diskontinuitní schéma. N.L. Bowen sestavil reakční schéma (tzv. Bowenovo schéma), které se skládá ze dvou reakčních sérií podle nichž krystalizace probíhá. V levé části schématu je diskontinuitní série minerálů a rozdílnou strukturou, v pravé části kontinuitní série minerálů se stejnou strukturou (plagioklasů). Obě série se spojují a jsou ukončeny třemi minerály (K-živec – muskovit a křemen), které reakční sérii netvoří .

Jde o schéma, protože v přírodě jsou časté odchylky. Např. v diskontinuitní části schématu za podmínek vysoké fugacity kyslíku může část železa přetrvat v tavenině až do konečných stádií krystalizace (tzv. Fennerovské schéma), plagioklasy mohou krystalovat před ortopyroxeny apod. Celkově však toto schéma platí, ale pozorování postupu krystalizace na havajských sopkách ukázalo, že sled je velmi rychlý a jednotlivé minerály vypadávají v rozmezí často jen desetin stupně Celsia.

 

5. Asimilace je další proces změny složení původního magmatu, zejména pohlcením (kontaminace, hybridizace) hmoty zvenčí, protože během krystalizace může docházet v důsledku změn podmínek ke změnám složení nebo diferenciaci magmatu na několika heterogenních fázích (tzn. na několik magmat rozdílného složení). Cizorodý materiál se stává součástí magmatu a je pohlcován podle postavení minerálů v Bowenově schématu. Xenolity mohou být pohlceny zcela (např. granitoidní xenolity v bazickém magmatu), částečně mohou být asimilovány jen některé jejich minerály. Velký význam je při tom připisován i mísení dvou magmat různého složení ve větších hloubkách. Z našich hornin by mohly být příkladem durbachity, obsahující zbytky ultrabazických hornin, minerály které z nich vznikají (aktinolitový amfibol) a pentlandit na straně jedné a typické složky granitoidního magmatu, K-živce, křemen, biotit a vysoký obsah radioaktivních prvků.

 

6. Diferenciace magmatu je sice při vzniku většiny vyvřelých hornin předpokládána, avšak její skutečný charakter a příčiny jsou velmi málo známy. Příčiny a mechanismy rozdělení původně homogenního magmatu na několik samostatných magmat rozdílného složení nejsou známy hlavně proto, že je nelze experimentálně napodobit a proto jsou jen odvozovány z více či méně teoretických předpokladů, nebo z dílčích poznatků při metalurgických procesech..

K diferenciaci může docházet zejména krystalizací. Vykrystalováním minerálů z taveniny se mění její složení a proto další vykrystalované minerály mají jiné složení. Jestliže dojde k oddělení dříve vykrystalovaných minerálů vznikají tak dva rozdílné systémy. K oddělení může dojít gravitací nebo filtrací. Při gravitační diferenciaci klesají dříve vykrystalované minerály ke dnu, protože jsou těžší než tavenina, v níž se naopak hromadí lehčí zpravidla světlé minerály. Tento proces byl v přírodě prokázán. Vysvětluje se jím ku příkladu vznik tzv. Merenského rifu v bushveldském komplexu v jižní Africe, který je obohacen v určitém horizontu o rudní minerály obsahující chrom, titan (chromit, ilmenit) a kovy platinové skupiny. Filtrační diferenciace probíhá při zásahu směrného tlaku, kterým je tavenina oddělována od taveniny. Takový proces se může během vývoje magmatického krbu i několikrát opakovat za vzniku rozdílného složení.

Speciálním případem gravitační diferenciace je tzv. likvace, známá z metalurgie. Původně homogenní tavenina se rozdělí na nemísitelné složky sulfidickou a silikátovou (struska). Sulfidická s kovy je těžší, klesá ke dnu, kde z ní samostatně krystalují např. chromit, pentlandit, chalkopyrit, pyrit a další.

Další způsob diferenciace může být oddělení fluidní fáze, která kromě plynných složek (H2O, CO2, H2S) obsahuje i další horninotvorné prvky (Fe, Al, Si a alkálie) i prvky stopové (Be, Zr, Sr., Ba apod.), známé např. z hydrotermálních zdrojů. Únikem plynů nastanou v magmatu odlišné podmínky a dojde k vyloučení krystalů jiného druhu. Mohou tak vznikat jevy frakční krystalizace.

 

Formace magmatických jednotek

 

Klasické dělení magmatických jednotek podle způsobu geologického vystupování (formace plutonické, formace vulkanické, formace vulkano-plutonické a formace žilných hornin) zdaleka již nevyhovuje potřebám. Totéž platí pro dělení podle stáří např. na spility (prekambrické), diabasy (staropaleozoické), melafyry (mladopaleozoické) a bazalty (neoidní) a pro umělé chemické systémy (CIPW, Wolff).

Podle geologické pozice jsou nyní rozlišovány např. magmatické formace středooceánských hřbetů a ostrovů, ofiolitové formace, formace vyvřelin ostrovních oblouků, formace vyvřelin aktivních okrajů kontinentů a formace vyvřelin kontinentálních.

Velkého rozvoje v návaznosti na toto geologické dělení doznalo rozlišování formací podle chemického složení. Původně byly rozlišovány tzv. provincie:

- vápenatoalkalická (pacifická)

- draselná (mediteránní)

- sodná (atlantická)

- vápenatá (arktická)

- suchá (anortozit-charnockit)

- mokrá (dioritová s biotitem)

 

Podle chemismu se dnes nejčastěji dělí vyvřelé horniny na formace tholeiitové, vápenato-alkalické a alkalické. K jejich dělení se používají různé diagramy, např. Na2O+ K2O : SiO2 (Kuno 1966), AFM (A = Na2O + K2O, F = FeO+0,9 Fe2O3, M= MgO (Wager, Brown 1939) nebo Al2O3 : Na2O + K2O : SiO2 (Kuno 1960).

Další rozlišení umožňují stopové prvky. V různých kombinacích jsou používány hlavně TiO2, P2O5, MnO, Zr, Y, Nb, Ta a Th, Tb k rozlišení formací bazaltů vápenato-alkalických (CAB), ostrovních oblouků (IAT), primitivní bazalty ostrovních oblouků (P-IAT), za obloukové (BABB), kontinentální tholeiity (CT), (N-MORB) normální tholeiity středooceánských hřbetů, (E-MORB) obohacené tholeiity středooceánských hřbetů, (AB) alkalické bazalty a kontinentální bazalty (WPB).

Pro granitoidy jsou používány prvky Al2O3, Na2O, K2O, Rb, CaO, Y, Ta k rozlišení granitů vulkanických oblouků (VAG), oceánských hřbetů (OR), kolizních zón (COL) a kontinentálních granitů (WPG). Z četných návrhů na geochemickou formační analýzu granitů je nejčastěji používáno upravené Whiteovo dělení vyvřelin na I, S, M a A typ:

· M – plášťového původu s nízkým O18, nízkým 87Sr/86Sr a nízkým obsahem Rb

· I – intruzívní remobilizací materiálu vyvřelin, nízký O18 i 87Sr/86Sr (rudy Co, Mo, skarny W-Mo-Cu)

· S – sedimentární, přesycené hliníkem, neobsahují magnetit (redukce uhlíkem z původních sedimentů), O18 nižší než 10, vysoký 87Sr/86Sr, akumulace Sn

· A – anoorogenní, hypersolvní až alkalické (s egirinem), vysoký obsah Ga a poměr Ga/Al, nízký obsah Eu, vysoké F- a Cl-, akumulace W-Sn-F, Mo-Bi, W-U-Th.

Jindy se bere v úvahu místo vzniku tavenin: granity krustálního původu, smíšeného původu (H) a plášťové granity (T+A) nebo granity ostrovních oblouků IAG, granity kontinentálních okrajů (Sierra Nevada) CAG, kolizní kontinentální granity CCG, poorogenní granity POG, granity spjaté s rifty RRG, kontinentální vzniklé při vyklenování kontinentální kůry CEUG a oceánské plagiogranity OP.

Petrochemická členění jsou oprávněně kritizována proto, že není dostatečně doložena závislost chemického složení na způsobu vzniku.

Právě tyto pochybnosti jsou příčinou, proč si svůj význam stále podržuje kromě geologických a petrochemických členění i členění magmatických formací podle vztahu k tektogennímu cyklu, které navrhl Stille (1940):

· iniciální bazický magmatismus

· synorogenní salický plutonismus

· subsekventní vulkanismus

· finální bazaltový vulkanismus

 

1. Iniciální bazický magmatizmus: submarinní, odpovídající ofiolitové asociaci oceánské kůry. Jsou to pillow lávy ofiolitového typu (spility), spjaté s gabry a peridotity v hlubších částech vrcholí v období poměrného klidu mezi kompresním stádiem a intenzivním vrásněním.

2. Synorogenní salický plutonismus: v centrálních zónách orogenu pronikají kyselé či intermediární taveniny, vzniklé roztavením sedimentů (s tufy). Mají vápenato-alkalické složení. Začínají při tektonických pohybech a pokračují do pozdně a postorogenního stádia.

3. Po synorogenním plutonismu následuje subsekventní vulkanismus (ryolity, andezity), charakteristické jsou ignimbrity, tufy a subvulkanická tělesa.

4. V tabulovém stadiu vznikají hlubinné zlomy a na nich finální vulkanismus ze spodní kůry a svrchního pláště. Převládají alkalické bazalty.

 

 

Magmata riftových zón a středooceánských hřbetů

Diapirový výstup hmoty svrchního pláště v oblastech riftů a oceánských hřbetů vede k její diferenciaci a případně parciálnímu tavení. Vznikají oceánské tholeiity (ocean floor basalts OFB, middle ocean rift basalts MORB), které pochází z malých hloubek kolem 30 km, mají nízký obsah litofilních prvků (K, Rb, Ba, Cs, Th, U) a primitivní distribuci REE podobnou chonritům. Charakteristická je bimodální asociace tholeiit (gabro) a leukogranit (plagiogranit Podobné asociaci odpovídají mj. i granulity a s nimi spjaté metabazity v moldanubiku. Tyto bazalty jsou alternovány mořskou vodou. Při tom dochází k vyluhování S, Cu, Zn, které se ukládají v místech výstupu theren (vznikají ložiska typu Beshi, Kypr).

Bazalty středooceánských hřbetů jsou v důsledku diferenciačních pochodů oproti původnímu plášťovému materiálu (pyrolitu) obohaceny o některé litofilní prvky (Rb, Ba, Sr, Al, U, Si) a naopak vzniklé rezidium, za které jsou považována kumuláty typu alpských ultrabazik je obohaceno o Cr, Ni a Mg. Mají nízké Rb, Sr, U a Pb a vysoké Sm a Nd. V tomto smyslu je oceánská kůra vznikající na středooceánských hřbetech první frakcionací primitivního pláště směrem k vyvinutější kontinentální kůře.

 

Magmata horkých skvrn (oceánských ostrovů)

Magmata oceánských ostrovů (Hawaii ., Sv. Pavel, Sv. Helena, Azory, Afar, Markézy, Tuburai, Mururoa, Pitcairn apod.) jsou výrazně odlišná od magmat riftových zón (konvergentních rozhraní). Jsou zastoupeny primitivní tholeiity a alkalické bazalty (fonolit, trachit, hawaiit-mugearitová (s výrazným obsahem uranu) asociace tzv. HIMU) jako produkty různých etap tavení pláště ve spodních částech litosféry. V Tichém oceánu (Hawaii) na horkých skvrnách začíná magmatická aktivita tholeiity, později převládají alkaličtější horniny a nakonec nefelity. V Atlantském a Indickém oceánu chybí primitivní tholeiity a převládají alkalické horniny, alkalický olivinický bazalt, trachyt, fonolit.

Anomálie radiogenních izotopů v bazaltech oceánských ostrovů v pásmu od jižního Atlantiku, přes Indický oceán do jižního Pacifiku označovaná jako DUPAL (Dupré, Allégre 1983) indikuje obohacení pláště v této oblasti o U/Pb, Th/U a Rb/Sr.

K tavení pláště pod horkými skvrnami dochází buď v důsledku zvýšení obsahu těkavých látek v souvislosti se subdukčními procesy, nebo v důsledku místního obohacení svrchního pláště a o radioaktivní prvky a jimi způsobeným zvýšením teploty. Představa o souvislostech se subdukčními procesy odpovídá lépe skutečnosti, že horniny oceánských ostrovů jsou více obohaceny o inkompatibilní prvky než horniny středooceánských hřbetů, ale nemohou být odvozovány přímo z recyklované oceánské kůry.

 

Magmata ofiolitových sekvencí

Označení ofiolity (G.Steinmann 1927) bylo původně použito pro triádu hornin (bazické vulkanity – buližníky, radiolarity – karbonáty) například ve svrchním proterozoiku barrandienu, přičemž se magmatické členy této triády označovaly podle H. Stilleho (1936) jako produkty iniciálního vulkanismu. Podle usnesení Penrose (konference USA, 1972) a pak zásluhou monografie „Ophiolites“ R.G.Colemana (1977, 1979) se nyní jako ofiolity (ofiolitový komplex) chápe soubor bazických a ultrabazických hornin s charakteristickými texturami a minerálním složením. Úplný ofiolitový komplex má (od podloží k nadloží) tyto členy:

a) metamorfované, ultramafity, tvořené proměnlivým podílem lherzolitů, harzburgritů a dunitů. Charakteristická pro ně je serpentinizace. Odpovídají spodní části oceánské kůry,

b) gabro peridotitový (resp. kumulátový) komplex je charakterizován kumulátovými struskami, kumulátové peridotity a pyroxenity jsou v podstatě nemetamorfované,

c) roj paralelních žil (sheated dyke complex) reprezentuje zprostředkující člen mezi gabry v podloží, z nichž se vyvíjí místy pozvolna a komplex bazických vulkanitů v nadloží,

d) lávy typu pillow (spility, příkladem mohou být ofiolitové komplexy masivu Troodos na Kypru Bay of Islands na Novém Foundlandu a Východní Papua na Nové Guiney.

 

Při subdukci dochází často k zavrásnění části ofiolitových komplexů do kontinentální kůry. Patří k nim serpentinizované peridotity tzv. alpského typu v silně deformovaných oblastech a některé komplexy ofiolitových asociací např. mariánskolázeňský v západních Čechách nebo letovický severozápadně od Brna. Ve složení je charakteristická indikace ochuzeného pláště.

e) jako určitý kompromis se do ofiolitové sekvence zařazují i buližníky (radiolarity a karbonáty spojené se spility, ku příkladu v barrandienu).

Akumulace spjaté s ofiolitovými komplexy:

1) kyzové rudy spjaté s pilow lávami, které vznikly vyluhováním z bazaltů a vysrážením (kyperský typ, Troodos)

2) akumulace spjaté s ultrabazity, primární rudy Cr, Ni (chromit, pentlandit).

 

Magmata na okrajích kontinentů

Magmata ostrovních oblouků jsou tvořena nejčastěji výlevnými horninami vápenato-alkalické suity, označovanými jako bazalt–andezit–ryolitová asociace či orogenní vulkanická série.

Bazalty této skupiny jsou vysoko-aluminiového typu, běžně obsahují hypersten (který bývá přítomen ve všech bazičtějších členech série.

V kyselých členech převládají nejprve lávy vápenato-alkalické později Na-alkalické nebo horniny šošonitové série, které jsou bohaté alkáliemi (6,5 - 7,0 % celkově), obsahují normativní hypersten, poměr K2O : Na2O je větší než 1. Obsah křemíku je vysoký (50 - 54 %).

Vápenato-alkalické horniny mají četné příznaky nerovnovážných vztahů minerálů, běžné jsou xenokrysty (hlavně plagioklasů) a v kyselejších i křemene. Časté jsou však i xenokrysty olivínu, biotitu, granátu, mnohé xenokrysty jsou po okrajích korodovány, olivínové mají reakční lemy tvořené hypersténem.

Obsah draslíku ve výlevných horninách na povrchu je prostorově závislý na úklonu Benioffovy zóny pod ním: se zvětšováním hloubky se zvyšuje obsah draslíku a celý sled je geograficky závislý na úklonu této zóny (čím příkřejší je subdukční zóna, tím je magmatický sled na povrchu užší).

Vznik magmat v ostrovních obloucích je vysvětlován podsouváním alterované oceánské kůry, která znamená zavlečení těkavých látek do oblasti subdukce. Fáze s OH jsou nestabilní, těkavé látky jsou uvolňovány a dochází k parciálnímu tavení v subdukční zóně nebo v jejím těsném nadloží nebo v nadložním klínu svrchního pláště. Při tom vzniká pestrá paleta vyvřelin: směrem ke kontinentu: tholeiity, vápenatoalkalické horniny, šošonity. To je provázeno i vertikální variací: nejprve tholeiity, potom vápenatoalkalické horniny a nakonec šošonity. Vzniká primární stratifikace. Je bližší kontinentální kůře (vyšší obsahy litofilních prvků, nízké iniciální poměry izotopů).

Chemické složení andezitu odpovídá běžnému tholeiitovému čediči a břidlici v poměru 5:1. Jsou spíše produktem natavení kyselejšího materiálu pláště pod kontinenty. Svědčí pro to vázanost andezitového vulkanismu na pevniny, jeho obrovský objem a uniformita dlouhotrvajících erupcí.

Tholeiitová série ostrovních oblouků a okrajů kontinentů je považována za produkt frakční krystalizace. Většina hornin je bazická (obsah pod 52 % SiO2 v bazaltu a bazaltickém andezitu). Obsahují augit a pigeonit a liší se od bazických členů vápenato-alkalické řady i diferenciačním trendem .

Zákonitost prostorové distribuce těchto sérií jsou sledovatelné v oblasti aktivní subdukční zóny v Japonsku. Tato zóna je pod japonskými ostrovy k západu. Tímto směrem je sled vulkánů tholeiitové, vápenatoalkalické horniny a sodnoalkalické horniny. Je proto třeba vždy sledovat jak prostorovou tak časovou distribuci těchto vulkánů.

Časový sled bývá převážně tholeiitický na začátku (bazalty a bazaltové andezity), později vápenatoalkalický a nakonec sodnoalkalický nebo šošonitový.

Podle schématu Ringwooda se při subdukci mění horniny oceánské kůry na amfibolity, které zasahují do hloubky 80 - 100 km. Tam přestává být stabilní amfibol, mění se na eklogit a uvolňuje voda. Ta proniká do peridotitů svrchního pláště, způsobuje jejich tavení a diapirové stoupání. Při tom frakcionace způsobuje vznik tholeiitové série ostrovních oblouků. Ostatní minerály obsahující vodu (např. serpentin) zůstávají stabilní do větších hloubek.

Rozdíly v chemickém a minerálním složení vulkanitů v ostrovních obloucích jsou spjaty se vzdáleností od oceánu. Musí být tedy také ve vztahu s hloubkou ukloněné plochy, která ohraničuje podsunovanou oceánskou desku vůči nadloží kontinentální. Zdroje magmatu jsou pak tím hlouběji, čím je oblast vzdálena více od oceánu, nejhlubší jsou šošonitová magmata, méně hluboké vápenatoalkalické andezity a mělká jsou tholeiitová. Tomu odpovídají i časové vztahy. Nová Guinea má celou posloupnost a na 200 km obsah K2O v lávách roste z 0,82 % na 2,20 %. Naproti tomu ovšem v kurilsko-kamčatském systému žádná zvláštní zonálnost nebyla zjištěna.

 

Rudní akumulace spjaté s magmatity ostrovních oblouků:

rudy spjaté s andezity a dacity – typ Beshi a typ Kuroko

akumulace spjaté s vápenato-alkalickými vyvřelinami: Mo, Cu

porfyrické rudy Cu

 

Vápenato-alkalická série ostrovních oblouků je na okrajích kontinentů produktem procesů probíhajících na styku subdukované kůry oceánské a nadložní kůry kontinentální. Hlubinné horniny vytvářejí pásma až 1 500 km dlouhá zákonitě uspořádaná paralelně s linií pobřeží. Příkladem jsou Apalačské masivy na východním pobřeží, Sierra Nevada a Jihokalifornský masív na západním pobřeží Spojených států.

Kůra kontinentálních okrajů se svým složením nejvíce blíží štítům. Alkalicko-vápenaté magmatity vznikají parciálním tavením ve spodní části kůry vytvořené v předchozích stádiích (oceánská kůra nebo kůra ostrovních oblouků s jejich sedimentačními sériemi). Je však dále přepracována metamorfními procesy (dehydratace, změny na přechodu amfibol. do granulitové facie). Opět jsou zastoupena ložiska porfyrických rud mědi a ložiska vázaná na plutonity (Sn-W na S typy) žilné polymetaly a Cu, Au akumulace vázané na I. typy granitoidů.

Na konvergentních rozhraních jsou magmatity pestrého složení od tholeiitů přes alkalicko-vápenaté vyvřeliny až po šošonity. Poměr Na2O : K2O klesá od oceánu ke kontinentu a s přibývající mocností kontinentální kůry roste podíl vápenato-alkalických typů.

Za určitých podmínek dochází k míšení plášťového a korového materiálu a vznikají horniny tonalitové (resp. andezitové) série. Odrazem těchto podmínek je vznik tzv. andezitové (tonalitové) linie v určité vzdálenosti od styku oceánské a kontinentální kůry. V klasickém vývoji ji můžeme pozorovat nejen v Andách ale i ve Skalnatých horách na jihozápadě USA (obr. 4.18.). V této souvislosti není bez zajímavosti výskyt tonalitové linie ve středočeském plutonu, jako odraz podmínek v kůře Českého masívu v závěru hercynské orogeneze.

 


 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA